Malá mořská víla
Jako malá jsem milovala tuhle pohádku a stále zvažovala návštěvu Konstelací pohádek, aby se odkrylo pozadí této pro mne tolik významné pohádky.
Dle konstelatéra Bílého jde o problém: Udělám to za tebe, tati…
„O dvou světech, které se přitahují, ale které nemohou spojit. Malá mořská víla se vydává do pozemského světa, protože chce zaplnit temnou a bezednou díru v srdci svého otce, která tam zbyla po její matce a otcově velké lásce. Ale to není možné, děti nikdy nemohou zachránit rodiče. Když se o to pokusí, skončí jako víla – zbude po nich mořská pěna, spojení vody (symbolizující emoce a touhu) a vzduchu (něčeho velice neuchopitelného, co ale obyvatelé souše potřebují k přežití).“
„Mnohdy se stává, že máme předky, kteří pocházejí z různých „končin“. Tak třeba může mít rodina otce proletářský původ, zatímco matka pochází z buržoazní rodiny. Nebo byl jeden z předků komunista a druhý katolík. Z takovýchto smíšených poměrů se někdy rosí děti-šamani, kteří žijí ne nepodobni chytré horákyni, podle principu „ani-ani“, případně (což je totéž) „jak i -tak i“, které patří do obou světů, a zároveň do žádného.“
„Jenomže děti nemohou zachránit rodiče, to je jeden z nejdůležitějších systemických zákonů. Děti jsou malé a rodiče velcí, a tak je jakákoliv, byť obětavá snaha dětí vyřešit rodičův problém, předem odsouzená ke zmaru. Jedině tehdy, uvědomíme-li si (často až jako dospělí) naši dětskou rozpolcenost a akceptujeme-li na chvíli ony dvě duše v naší hrudi, můžeme požádat oba rozdílné, mnohdy nesmiřitelné skupiny předků, aby se na nás podívaly: „Drazí předci, ve mě jste spojeni. A i když vím, že k těm druhým, jiným, možná nemáte důvěru, možná že dokonce cítíte zášť a nepřátelství, já jsem potomek vás obou. Nebýt vás, nejsem já. A tak vás s láskou k vám prosím, požehnejte vašemu spojení ve mně.“ Tak či podobně by mohl vypadat rituál usmíření.“
„Jenže Malá mořská víla toto neví, a tak se vydává spojit nespojitelné. Její touha po „pevninském princi“ zakrývá pravou podstatu jejího konání. Jak konstelace ukázala, ve své cestě mimo svůj živel následuje matku, která se vrátila tam, odkud k pánu vod a oceánů přišla. Jde tam ve jménu svého otce, který trpí a který „Tu, která přišla z pevniny“ bolestně postrádá. Její láska k „princi z pevniny“ je pouze záminka pro její pokus spojit to, co je nespojitelné. Chce nést otcovo utrpení, a tak snáší všechnu bolest, kterou jí její marné putování za princem způsobuje. Touží po tom, aby překonala antagonismus rodičů a dokázala nemožné. To se ovšem nemůže podařit, neboť voda a vzduch se mísí pouze coby nestálá a rozpouštějící se pěna na břehu.“ (J.Bílý – Co se stalo s popelkou po svatbě)
V mém případě šlo určitě o snahu spojit rozdílné strany – věřící strana X nevěřící, mamka je Slovenka a taťka Čech, tak jde i o národnostní a kulturní rozdílnost. Už mi dochází proč jsem vždy malovala Animu a Anima jako naprosto odlišné entity – Anima jako křehká spící kráska, Animus jako zvíře, nebo něco nebezpečného…potom takové rozdílné povahy, nátury a elementy můžete spojit jen na okamžik.
Stále obdivuji své rodiče, že to dokázali a stále svou rozdílnost zvládají a jsou spolu v dobrém i zlém již 38 let. Já zatím nemám takové štěstí, abych našla buď stejného Ufona nebo někoho, s kým přes naši rozdílnost dokážeme společně plout Vesmírem…ale neházím flintu do žita a otvírám se spojení protikladů v sobě i mimo sebe…děkuji Vesmíre. Yamuna