Vyhýbání se samotě
Dnes jsem poprvé pouštěla dcerku samotnou autobusem k bývalé tchýni do Jižních Čech – nyní již k jediné babičce, kterou moje dcerka má. Po cestě z Anděla jsem cítila chuť stavit se v kostele na Náměstí republiky. Uvnitř byla liturgie, což mne trochu zaskočilo, raději tam sedím ve svém vnitřním procesu. Sedla jsem si tedy do zadní lavice a spojila se s Pannou Marií, kterou jsem nedávno žádala o pomoc v jedné záležitosti. Ukázala se mi v podobě, jak ji znám z Medžugorje. Hned vycítila, že jsem vnitřně rozložená tím, že jsem svou holčičku poslala do světa samotnou. Ukázala mi, že moje maminka se za nás modlila právě v Medžugorji v době, kdy jsem s ní byla ve vážném stavu během posledních týdnů těhotenství v nemocnici. Ukázala mi obraz, jak mi mamka do nemocnice – porodnice – donesla růženec a sdělila mi, že se modlila, abychom to obě ve zdraví přežily. V té době jsem ještě ani nevěděla co je Medžugorje. Do oči mi vyhrkly slzy a stékaly mi po tvářích jak se mé srdce naplnilo vděčností, že i ona byla u mne (v myšlenkách a modlitbách), když jsem to potřebovala, když jsem bojovala o naše životy. Dojalo mne, že jsem jí její lásku a obětavost mohla oplatit v její poslední chvíli života. Zvedla jsem se s rozmazanou maskarou a odešla jsem pokorně z kostela. Docházelo mi, že když nejsem se svou dcerkou, pro kterou bych udělala první poslední na světě, tak jsem zase připravena být k dispozici pro druhé – klienty nebo jiné blízké duše. A když není nikdo nablízku, o koho bych se mohla starat a podpírat ho na jeho cestě životem nebo ho chránit, cítím se velmi osamoceně…. proto jsem se rozhodla napsat tento článek.
Samotě se vyhýbáme, abychom už nemuseli cítit svoje pocity – pocity osamění, odmítnutí, nepotřebnosti, bezmoci apod. Když jsme sami a nevěnujeme se žádné aktivitě, která by přehlušovala to volání naší duše po naší vlastní pozornosti, kterou nevěnujeme sobě, ale něčemu vnějšímu. Když tedy nezaplňujeme své díry, automaticky začneme cítit – cítit naše nitro. Když začneme cítit, začneme pociťovat také naše zranění. A to je přesně to, čemu se naše osobnost (ego) snaží vyhnout. Běžným trikem, jak se vyhnout pohledu do svých děr, je obklopit se lidmi (nebo věcmi, zajíst to, vzít si jinou látku, která zaplní naši díru závislostí) – jsme pak stále v jednom kole, bavíme se, nacházíme rozptýlení, každou chvíli přichází nějaký impulz. Pokud je naše společnost dostatečně schopná nás bavit, je vše v pořádku. Když se tak neděje, poohlídneme se po někom jiném. Zůstaneme-li na chvíli sami, začneme vnímat své pocity. A když si je dovolíme cítit, nejdříve se setkáme s bolestí, které jsme se předtím vyhýbali. Potom se dostaneme do hlubších úrovní svého nitra, dotkneme se sebe samých i Vesmíru v nás. Toho můžeme dosáhnout vědomým pobytem o samotě – v horách, v poušti, v klášteře, ve tmě apod. Zůstaneme bez kontaktu s lidmi nebo pouze v kontaktu s naším Mistrem nebo učitelem – průvodcem. Můžeme hledat svou vizi v džungli. Podstata všech těchto možností je stejná. Nejdříve se setkáváme se svými myšlenkami, názory, emocemi, strachy, nadějemi atd. Pokud to nevzdáme a neutečeme, podaří se nám vstoupit do nové dimenze. V ní se napojíme na celek, osobnost (ego slupky a masky) nás přestane ovládat. Staneme se součástí prostoru, vnímáme celistvě a vidíme vše jako propojený celek. Přítomna je i láska, protože ona je nedílnou součástí a stvořitelkou Vesmíru.
Velmi se těším na pobyt ve tmě (poprvé jsem ve tmě byla před šesti lety) a na svou podzimní cestu do Ekvádorské džungle.
Není ale třeba jít či letět tak daleko, abychom se dostali do svého nitra, ke svým pocitům a dírám. Stačí se jen zastavit, udělat ten malý i když někdy velmi těžký krok do svého nitra, spojit se sebou a vnímat, co se začíná odehrávat…ozývat…
S láskou
Yamuna
www.psychoterapeutka.eu, www.mamjirada.com